Dovolujeme si vám představit připravované stavebnice dvou typů vozů na uhlí, které při vzniku ČSD patřily k těm nejstarším vůbec. Jejich původ sahá až do období hlavních i lokálních, soukromých či státních drah bývalého Rakouska-Uherska. Vagony je možné spatřit téměř na každé fotografii nádraží z období let 1890 až 1920. Jistě si říkáte, proč to ti kluci z usTTi.cz dělají? Proč si nekoupí nějaké krásné barevné zelenomodré, oranžovofialové, žlutohnědé, růžovočerné čí bílookrové moderní uhláky? Proč je nezapřáhnou za pořádnou pruskou páru a nevytvoří si soupravu, která dělá po celé Evropě radost nejen dětem, ale i mnohým dospělým modelářům?

Dobová fotografie souprav ze stanice Reitzenhain. Zdroj fotografie se nám nepodařilo vypátrat.

Kdysi dávno, asi tak před 33 lety, jsem si podle plánku (časopis Železničář, číslo 3/1977) postavil z deskového polystyrenu model vozu na uhlí řady UL s rozvorem 2,9m a středními dveřmi. Vzhledem k tomu, že naše nádraží bude v reálném zmenšení 1:120, tedy s dostatečně dlouhými staničními kolejemi, tak bylo jasné, že uhláků bude třeba hodně. Lehce a nenápadně jsme oslovili Malou železnici, jestli by nám vyrobili stavebnici tohoto vozu na uhlí a v jakém formátu máme nakreslit podklady. Slovo dalo slovo, věc nabrala šílený spád a po několika dnech přišel prototypový vzorek uhláků dvou. Totiž – k dispozici jsem měl pouze zmíněný plánek z časopisu železničář, fotku vozu z časopisu Svět želelnice, která představovala typově stejný vůz ale s odlišnými detaily, vygooglovanou fotku stejného skutečného vozu ČSD lišícího se v detailu od obou předchozích a krásné dvě fotky vozu z stejné konstrukce z rakouského muzea, lišícího se v detailech od tří předchozích. Při vývoji stavebnice bylo třeba poskytnout podklady k některým částem, které nebyly k dispozici, a shodou okolností jsem v knížce Čtení o severní dráze Ferdinandově našel výkres vozu s úplně stejnými rozměry, na kterém požadované detaily byly nakresleny, a který se lišil pouze tím, že vůz měl místo středních dveří v každé bočnici dvě klapky, tak jak má pořádný uhlák mít. Podklady jsem odeslal a vrtalo mi hlavou, že bych požádal i o zhotovení stavebnice tohoto vozu, ale nějak jsem neměl odvahu jít s tím ven. Odvahu jsem našel až po třech dnech a bylo mi sděleno, že stavebnici druhého vozu již mají taky pro nás připravenu, takže jsme byli naladění na stejnou notu. Vývoj byl dokončen postavením a posouzením dvou prototypů a provedením drobných úprav, po kterých následovala expedice 25+25 stavebnic pro náš klubový projekt.

1 a 2 – Kostra stěn
3 a 4 – Naznačení peřejek skříně vnitřních i vnějších
5 a 6 – Díly kování skříně a část dílů rozsoch podvozku
7 – Plastové díly skříně, čelníky podvozků, podlaha skříně a spodní díl podvozku
8 – Boční díly podvozku s rozsochami a rám podvozku
9 – Masky ložisek a listových pružin

Na první fotografii vidíte jednotlivé díly stavebnice. Díly podvozku a detaily podvozku stejně tak jako plastové stěny skříně a její podlaha jsou pro oba vozy stejné. Stavebnice se liší díly znázorňujícími trámovou kostru skříně, dveře či klapky, vnitřní peřejky a kování. Po zkušenostech s jinými stavebnicemi od Malé železnice jsme poprosili o jednu zásadní odlišnost – čelníky podvozků jsou součástí podvozků, a to kvůli bezproblémovému stříkání. Vozy epochy 2 a 3 měly výhradně čelníky, nárazníky a podvozkové partie natřeny černou barvou, zatímco skříň měla barvu dle tehdejších zvyklostí, u otevřených a zavřených vozů to byla většinou červenohnědá. V současnosti lze spatřit moderní vozy i s růžovým podvozkem, ne tak nárazníky, takže u modelů páté a šesté epochy nevadí, že čelník podvozku je součástí skřně a ne podvozku. Stříká se vše stejně. Jinak rozměrově stavebnice po přepočtu skutečných měr do zmenšení TT sedí v mezích tolerance. Stavebnice počítá s dvojkolími 8,3 mm, neboť skutečné vozy měly kola o průměru 1000 mm, a kinematikou PEHO. Plastové části lepím lepidlem pro plastikové modeláře a když mi dojde, tak perchloretylenem, papír na papír či papír na plast lepím lepidlem HERKULES. Součástí stavebnice je i závaží a mosazná pouzdra pro hrotové uložení dvojkolí.

A teď již k vlastní stavbě. Daný postup v sobě zahrnuje zkušenosti z postavení dvou prototypů a osmi sériových modelů. Začnu tím, že vezmu díl s kováním a na plastové díly listových pružin, které zatím není třeba od laserového výpalku oddělit, nalepím díl listových pružin z kartonového papíru a otvor pro ložisko zalepím kartonovým víkem ložiska.

Nyní se pustíme do podvozku. Vyřízneme hlavní díly podvozku. Do rozsoch z té méně jemné strany vlepíme mosazná pouzdra ložisek. Potom vyřízneme díl, který slouží k fixaci závaží, zbrousíme případné otřepy po odřezání dílu a přilepíme jej k horní části podvozku podle naznačených rysek. Následně přilepíme po krajích rozsochy a díly s ložiskovými skříněmi a listovými pružinami. Je lépe dodržet toto pořadí, protože díky střednímu dílu se bude lépe aretovat kolmost dílů s rozsochami. Poté vyřízneme a přilepíme čelníky. Po zaschnutí doplníme nárazníky. Stavebnice počítá s tím, že mohou být použity jak nárazníky s upevňovacím trnem, pro které jsou v čelnících předvypálené díry 0,8 mm, tak nárazníky s obdélníkovou patkou, které nalepíme dle naznačených rysek. Já používám kovové nárazníky s trnem o síle 1 mm nebo plastové nárazníky HAEDL s trnem 1 mm. Když do otvoru pro trn v čelníku nanesete trochu lepidla, necháte chvíli naleptat, tak oba typy nárazníků jdou lehce zasunout aniž byste čelník poškodili. Je otázkou, jaké nárazníky použít. Z fotografií a výkresů vozů je vidět, že nárazníky byly nejpodobnější nárazníkům trubkovým, je možné použít i nárazníky čtyřpatkové, které lze na některých fotografiích rovněž spatřit. Tím je podvozek hotov.

Skříň sestává z plastových dílů tl. 0,5 mm a vnitřních a vnějších dílů z papíru tl. 0,3 mm naznačujících peřejky. Nejdříve slepíme plastovoé boční a čelní stěny a vlepíme dno skříně. To musíme vlepit tak, aby zůstalo místo pro čelník, tedy do dolní části skříně, ve které jsou čela skříně výš než je spodní hrana bočních stěn. Nyní přistoupíme k nalepení papírových dílů naznačujících peřejky. Začneme vnitřními stěnami. Nejdříve přilepíme boční vnitřní díly a následně čelní vnitřní díly. Pochopíte proč, když to uděláte obráceně. U vnějších dílů postupujeme obráceně. Nejdříve nalepíme čelní vnější díly a poté boční vnější díly. Dbejte přitom na to, aby vám horní hrany dílů tvořících jednotlivé vrstvy stěn přesně lícovaly. Drobné odchylky pak nakonec zbrousíte a zahladíte jemným smirkovým papírem.

Když máme slepený základ skříně, tak nalepíme kartonové díly naznačující dřevěnou kostru skříně. Přitom je nutné dodržet toto pořadí: Nejprve přilepíme TT díly na obě čela a až poté boční díly trámků. POZOR! Krajní trámky bočních dílů jsou přilepeny pouze k hornímu kraji čelního TT dílu a kolmo visí dolů podél boční hrany boční stěny! Fixaci těchto krajních trámků zezdola provedete až nakonec stavby po nastříkání a připevnění podvozku, a to na čelník podvozku. Do té doby vám krajní trámky mohou „plandat“ volně aniž by to bylo na škodu věci (je to vidět i na některých fotografiích, kde mohou tyto trámky viset poněkud křivě až do doby jejich konečné fixace na čelník podvozku).

Následuje přilepení jednotlivých dílů kování. Aplikace těchto dílů kupodivu není tím nejzdlouhavějším počínáním při stavbě vozu. Dá se získat určitý grif a zvládnout celý vůz osadit za pár minut. Když si vezmete výpalek s díly kování, tak ty jsou na něm alespoň v případě kování pro střední dveře či boční klapky vypáleny přesně tak, jak mají přijít na tyto dveře či klapky. V této fázi stavby tedy vůbec nemyslete, vyřežte díly kování tak jak na výpalku jsou, neotáčejte s nimi, a nalepte je na skříň. Další díly kování nalepíte podle fotografií.

Ajťáci by řekli, že nalepování kování je lehce intuitivní. Vzhledem k tomu, že v Malé železnici vzali projekt prestižně, tak součástí stavebnice jsou i dutá 0,5 mm veliká očka na upevňování plachty. Tyto očka se ale týkají pouze vozu se středními dveřmi. Vzhledem k tomu, že jsou drobná a snadno při manipulaci s dílem se odlamují, tak jsou tyto očka i součástí stavebnice vozu s klapkami. Ty jsou zde do zásoby. Já jsem vzal zase prestižně stavbu vozu a ty očka na vůz jsem dal, s čímž málokdo počítal. Dle fotografií skutečných vozů patří zhruba do středu výšky stěn skříně na jednotlivé nosné trámky a ani u skutečných vozů nejsou stejně vysoko.

Nyní přistoupíme k barvení. Používal jsem barvy Humbrol nebo Revell, terpentýn a štěteček, a to až do doby, než jsem poprvé nastříkal. Od té doby již štětec nikdy do ruky nevezmu. Takže pokud máte tu možnost, tak hotové modely nastříkejte. Přiložené fotografie nejsou dostatečně ostré, ale když to nevzdáte a očka k uchycení plachty na vůz nalepíte, tak po nastříkání je krásně vidět, jak jsou i při té své titěrnosti dutá.

Po nastříkání přilepte závaží, doplňte kinematiky krátkého spřáhla, ať už levné nebo fungující, přilepte podvozek a zafixujte dolní konce krajních bočních trámků, no a rychle s vozem nebo vozy do provozu!

Neodpustím si poznámku na závěr – zmínil jsem se, že jsem si vůz se středními dveřmi smodelařil zhruba tak před 33 lety. Tenkrát jsem si do něj udělal náklad kulatiny ložené napříč, inspirován panem Zeukem. Když uhlák, tak kulatinu, to dá rozum, ne? Tehdejší můj výtvor nelze vůbec v současnosti prezentovat, nicméně vzal jsem náklad kulatiny a zkusil jsem jej umístit do modelu ze současnosti. Kupodivu náklad pasoval zcela přesně, nikde nic nechybělo, nikde nic nepřebývalo. Rozhodl jsem se, že si ho nechám, jen jsem jej dal kolegovi k provedení odborné patiny nařezané kulatiny (plastové držáky lízátek kulatého průřezu různé velikosti, nařezané a natřené okrovou barvou Revell). Použiji ho do jednoho ze současných modelů jako pojítko mezi mými modelářskými začátky a současností a taky jako vzpomínku. Dodnes si pamatuji, jak jsem ho tenkrát stavěl.

Myslím si, že v Malé železnici zvládli stavebnice dobře. Rozsochy jsou poměrně jemné, vozy oplývají detaily a když si kování dostatečně zvětšíte, tak zjistíte, že má nýty. Samozřejmě. Děkujeme a těšíme se na další spolupráci. Vždyť nádražím Hora Svatého Šebestiána neprojížděly jen vlaky s uhlím.

K dokončení projektu uhláků Ul+Ul samozřejmě chybí popisy. Děláme na nich, snažíme se získat příslušné informace. U uhláku se středními dveřmi s vysokou pravděpodobností tušíme, jaké by měly čísla vozů být, u uhláku s bočními klapkami tuto informaci zjišťujeme. Potíž je v tom, že oba druhy vozů se vyráběly mnoho let, vyráběly je všechny hlavní vagonky Rakouska-Uherska a proto se vozy lišily v detailech. Není jednoduché napasovat správné číslo vozu na dané provedení vozu. Pro ty, kteří si těchto uhláků budou chtít udělat více, bude zajištěna snadno dostupná možnost tamponového tisku popisů.

Fardy