Přemítání nad vozovým parkem, současný stav a kam směřujeme?

Brzy tomu budou dva roky, kdy jsme po založení klubu zahájili aktivní modelářskou činnost. Velkou výhodou nám byla skutečnost, že jsme se všichni jednoznačně shodli na velikosti, která je nám nejbližší, na době, kterou budeme modelovat, i na modelované předloze.

Tou je Bývalé nádraží Hora sv. Šebestiána. Shodli jsme se i na základním pravidle, které budeme při modelářské činnosti ctít, a tím je maximální možná věrnost předlohám, které v budoucnu ztvárníme. Přitom všem je významné i to, že každý v našem klubu se věnuje jinému okruhu modelářských činností, což nás spojuje a tak nějak přirozeně to brání interním sporům. Každý náš člen má důvěru ostatních v tom, co v klubu provádí a zajišťuje, a naopak důvěřuje ostatním, že to, co dělají, dělají správně. Nikdo nikomu do ničeho nekecá.

Co mě se týče, tak jsem již od útlého dětství tíhnul k železničním vozidlům. Zejména k nákladním vagonům, což je zvláštní z tehdejšího i dnešního pohledu. Nevím kde se to ve mně někdy kolem 4. – 5. roku věku vzalo, když široko daleko v rodině žádný železničář nebyl. První historku z této vášně si pamatuji a dodnes na to u rodičů vzpomínáme – bylo mi dva a půl roku a jeli jsme s rodiči ze Širokého Brodu na dovolenou na Vihorlat. Jejich plán byl takový, že se pojede přes noc lůžkovým vozem. Tento plán jsem ale zhatil – celou noc jsem byl vzhůru, sledoval každý vlak, který jsme minuli. Radost jsem projevil z každého tunelu, do kterého jsme vjeli. Vše jsem hlasitě komentoval. Přesedání a pobyt na jakémkoliv nádraží byly ty nejlepší chvilky během celé dovolené. Vůbec si nevzpomínám na nic, co jsem na této dovolené prožil, na nějakou vodu, cachtání v ní, pláž, vůbec nic. V hlavě zůstaly jen momenty z cesty tam. Později následovaly časté vycházky na zastávku Hradech u Jeseníku, kde sice moc vlaků nejezdilo, ale během několika hodin vždy nějaká ta pára nebo motorák projely. Když jsem se naučil jezdit na kole, tak se cesty za vlaky prodloužily do Písečné, malého nádražíčka, kde bylo možné občas zažít i nějaký ten posun. A hlavně, zastavovaly tam i nákladní vlaky. Brzy jsem získal i základní přehled o řadách vozů a díky prvním knížkám a časopisu ABC i o významu písmenek v těchto řadách.

Tím bylo dáno, že jsem se ujal patronace nad naším budoucím vozovým parkem. Modelované nádraží spadá historicky k Buštěhradské dráze a vzhledem k tomu, že působíme v Ústí nad Labem, tak máme blízko i k bývalé Ústecko – Teplické dráze. Zhruba v té době jsem objevil stavebnici původem německého vozu G10 od Malé železnice, pořídil jsem si ji a začal se zajímat o to, co je na trhu dalšího k dispozici. Předchozí modelářskou činnost jsem prováděl do skončení studia na gymnáziu, a tak jsem nebyl úplně v obraze. Obě uvedené dráhy byly specializovány na dopravu uhlí, takže to chtělo nějaké uhláky. Tak začala naše spolupráce s Malou železnicí. Během krátké doby byla vyvinuta stavebnice dvou typů starých uhláků. Z dnešního pohledu je nutné konstatovat, že jsem se do všeho pustil moc po hlavě a hrrr. Tenkrát jsem nevěnoval důraz na čísla vozů, ať již co do jejich věrnosti nebo různorodosti u vozů stejného typu. Neměl jsem ani ponětí o aktuálních modelářských technikách a technologiích. Vše bylo třeba vstřebat a nějak se s tím popasovat. A to za pochodu. Mnohdy to vedlo do slepých uliček. Nicméně dnes, po dvou letech, si troufám říct, že se podařilo najít cestu, po které kráčet dál. Podařilo se nasbírat spoustu cenných zkušeností, aby slepých uliček ubývalo.

Na začátku někdo v klubu řekl, že v podstatě dnes každý něco dělá a že všichni vlastně dělají všechno, takže vše je možné sehnat nebo u někoho poptat. Byl to velký omyl. Do jisté míry tato cesta je možná, ale je dlouhá. Člověk ztratí zcela kontrolu nad tím jak, kdy, v jaké kvalitě, a jestli vůbec ano. Toto poznání naše vozové projekty nejvíce zdrželo a způsobilo, že až nyní budou dotaženy do úspěšného konce. Ukazuje se, že to, co je jen trochu možné, je nutné udělat vlastními silami. Pro to ostatní je třeba získat stejné nadšence jako jsme my. Samozřejmě za okolností (úmyslně nepíši podmínek), které vyhovují všem zúčastněným. Na cestě k dnešnímu poznání jsem byl i často naivní, což pramenilo z přílišného nadšení a neodůvodněného optimismu. Lze však konstatovat, že se stabilizovala členská základna (na docela malém počtu) a získali jsme opravdu schopné a nadšené partnery k našim projektům.

Mým cílem je, aby naše „druhoepochová“ nádraží byla zcela obsazena vozy, tak jak tomu bylo ve skutečnosti. Aby námi provozované soupravy odpovídaly svým délkám reálu v modelované době. Není tedy možné postupovat stavbou jednotlivých vozů od nuly – třeba z evergreenů. Sto uhláků takto pořídit nelze, zavřených vozů už vůbec ne. Museli jsme jít cestou stavebnic či polotovarů udělaných na míru. Pole to bylo neorané, protože II. epocha není to hlavní, co modelářské prostředí nabízí. Jaký je tedy stav dnes?

Co se týče vozů na uhlí, tak náš projekt finišuje do konce. S malou železnicí byly připraveny stavebnice vozů s rozvorem 2840 mm a 3800 mm s dvěma bočními klapkami a vůz s rozvorem 2900 mm se středními dveřmi. Všechny tři nebržděné. Když jsme první vzorky představili nejbližším kolegům, hned se objevily kritické připomínky. Některé bylo možné přehlédnout, ale byly i takové, nad kterými bylo třeba se zamyslet. Některé konstrukční díly byly vyřezány z kartonu, a ten se třepí případně nedrží jeho jednotlivé vrstvy. To se týká zejména vrchních částí detailů rozsoch. Stěny vozů byly příliš silné, protože se skládaly ze základní plastové vrstvy polepené z obou stran kartonem, a na tom byla z vnějšku ještě další plastová vrstva znázorňující kostru skříně. Celkem na jednu stěnu 2 mm. Tak, jak byly s malou železnicí kontakty postupně stále častější, snažili jsme se připomínky řešit. Zejména co se týče náhrady papíru plastem všude, kde to jen šlo.

Vedle toho jsme s jiným nadšencem, Martinem, StavModel, začali experimentovat s překližkou. On s ní má velké zkušenosti s vlastní přípravou a zhotovováním stavebnic železničních budov a jejich příslušenství. Pouze pro zpestření jsem zamýšlel zhotovení polotovarů pro stavbu nejkratších uhláků s rozvorem 2500 (2530) mm, které k ČSD přešly od BEB a ÚTD ve značných počtech. Ukázalo se, že překližka působí esteticky velice dobře a tloušťka stěny vozu se výrazně zúžila. Samozřejmě nedokážu dnes říci, jak dlouho překližková skříň vydrží, ale doufám, že si vozy na kolejišti řadu let odjezdí. Nachystali jsme variantu se středními dveřmi i jednou boční klapkou, nebržděné, a bržděný vůz původem z ÚTD se středními dveřmi. Na všechny tyto uvedené vozy, tedy od MŽ i od StavModel, se v těchto dnech dokončuje tisk popisů ve verzi ČSD, byla zhotovena první prototypová sada leptaných doplňků na vozy s klapkami, odzkoušena, a podle zkušeností s ní budou začátkem října sestaveny finální planžety s leptanými díly jak na vozy s klapkami, tak na vozy se středními dveřmi. V tuto chvíli se také zpracovává návrh doplňkových leptaných detailů na vůz s brzdou. Souprava uhláků musí mít i vozy bržděné, takže děláme vše proto, aby už konečně byly.

Pořád experimentujeme. Viz fotografie posledního typu uhláku – vůz s rozvorem 3800 mm, kratší a vyšší skříní. Je vybaven pokusným pojezdem z plastu. A má jediná dvě loukoťová dvojkolí, která máme k dispozici. K jejich výrobě se vrátím dále v článku.

Pokusný pojezd je kompletně zkonstruován z jiného druhu plastu, než který jsme ze stavebnic znali dosud.  Cílem bylo přiblížit se leptům. Myslím si, že pokus nedopadl špatně. Některé díly jsme hned upravili, aby byl estetický dojem ještě příznivější. Takto zkonstruovaný pojezd připravíme pro všechny „překližkové“ uhláky a další vozy, které připravujeme. Bohužel, pro mě tato cesta postupného, ale zásadního vylepšování znamená, že se musím stále vracet k již rozestavěným vozům. Překonané díly nahrazovat lepšími. Ale to je asi úděl nás všech, kteří se nespokojí s málem. Jakmile bude hotov lept na vůz s brzdou, jsme se StavModel domluveni, že uděláme ještě jeden. Uhlák, bržděný, který bude třešinkou na dortu za tímto projektem. Já mu říkám král uhláků a chci si ho dát nejpozději letos pod stromeček. Tak snad se to podaří. O jakou předlohu jde si nechám jako malé překvapení.

Služební vůz Ddy jsem si kdysi postavil z deskového polystyrenu hned, jak jeho plánek vyšel v Železničáři. No, dnes by se s tím nedalo pochlubit, ale jakmile se rozjela spolupráce s Malou železnicí, tak jsem požádal o jeho vývoj, neboť tento vůz je pro mě bůhvíproč srdeční záležitostí. Nechtěl jsem si ho tedy znova dělat „od píky“, ale chtěl jsem jej mít v co nejkvalitnější podobě. Základ stavebnice již je odladěn. Dělali jsme v minulých dnech poslední úpravy drobných nedostatků na skříni a pojezdu. Minulý týden byly v rámci finalizace tohoto projektu rozkresleny jednotlivé díly leptaných doplňků, aby se z nich dala připravit planžeta k vyleptání. Bude na ní dělat náš spolupracovník začátkem října. Stavebnice bude k dispozici za pár týdnů.

Před několika měsíci jsem na diskusním foru představoval polotovary ke stavbě všemožných vozů Od, Otd, Otdr, Ol, O, P.  a podobně. Společně s dalšími vozy mají shodný konstrukční základ – interně jim říkáme  nízké vozy.

V první fázi byla koncepce dotažena do hrubé stavby, bez detailů. Od samého začátku jsem chtěl modely vytvořit tak, aby klanice byly vysouvací jako ve skutečnosti, a aby řešení jejich uchycení nebylo „humpolácké“. To byl další problém, který vývoj stavebnic těchto vozů přerušil. Připadalo mi, že je toto zadání nerealizovatelné. Prototypy, prosty chybějících detailů, navíc ukázaly, že mořená překližková podlaha vykazuje téměř vždy malý, ale zřetelný, krut, který není schopen plastový pojezd zafixovat v nezkroucené poloze. Takže jak rychle jsme s nadšením rozkreslili základ pro asi 8 typů vozů, tak rychle jsme dospěli do stavu, kdy jsem nevěděl, kudy dál.

Někde v obšírném úvodu tohoto článku jsem zapomněl poznamenat, že jsem zavrhl konstruovat leptané stavebnice celých vozů nebo již ty hotové stavět. Připadá mi to neúměrně časově náročné a je těžké dospět k přijatelnému výsledku. Myslím že ten přijatelný výsledek je schopno dosáhnout pár lidí v ČR. Projekt tedy dřímal v hlavě. Minulý týden jsem přišel na pár nápadů, které budou rychle vyzkoušeny. Pořád jsem se nechtěl vzdát mořené překližkové podlahy, protože leptaná nebo evergreenová vypadá po natření jako na hračce z obchodního domu, pokud se tedy umělecky nezpatinuje. Také se dříve ukázalo, že základ musí být z leptu, aby vozy držely tvar. Takže jsem dal dohromady ideu jednoduché ohýbačky, zachoval mořenou podlahu, vymyslel systém uchycení vysouvacích klanic. No, na původní koncepci nezůstal kámen na kameni, takže teď vše překreslíme, ale do zhotovení prototypů to pár měsíců potrvá. Výsledkem by každopádně měla být ucelená jednoduchá koncepce pro všechny vozy typu X(t)d(r)(n) včetně takzvaného Ndd. Aby, až bude hotový základ, se dal každý další vůz nachystat pouhým doplněním či odebráním dílů. Na tomto projektu se bude tedy zase intenzivně pracovat.

Další kategorií vozů, která na kolejišti musí být, jsou zavřené vozy. A to v hojném počtu a široké pestrosti, i když mám na mysli pouze základní konstrukci, tedy vozy spadající pod základní řadové označení Z. V současné době připravujeme v tomto smyslu projekt jak s Malou železnicí, tak i se StavModel. Výsledkem bude opravdu něco základního, co doplní léta vyráběný vůz Z od Zeuke, BerlinerTTBahnen či TILLIG. A nějaké méně základní vozy, aby byl sortiment pestrý. Chtěl bych, aby šlo stejně jako u uhláků minimálně o 10 variant zavřených vozů, které tvořily základní park těchto vozů ve II.epoše. Na ně budou navazovat nějaké typické chlaďáky základní rakouské konstrukce, abychom nebyli odkázáni na přeznačování německých předloh a piváky od DK model (díky bohu za ně). V tuto chvíli finišujeme se StavModel vůz, kterému říkáme referenční, tj. ověříme si na něm, že umíme udělat na rozdíl od firmy TILLIG, vůz, který má všechny rozměrové parametry maximálně přesné. Rozdíl 2 mm ve výšce skříně oproti přepočtu je pro nás prostě nepřijatelný. Takže si nastavujeme přesnou světlou výšku pojezdu od temene kolejnice, přesnou výšku horní hrany pojezdu, přesnou výšku skříně, maximálně možnou přesnost celkové výšky vozu a délkových parametrů. Připravujeme plastový pojezd podobný tomu, jaký v těchto dnech prezentujeme u posledního modelu uhláku. Skříně budou z překližky, detaily leptané. Plastový pojezd bude mít gravírováním naznačený U profil, ze kterého je podélník. Chceme, aby zavřené vozy měly stejné proporce stejně jako na fotografiích. Nebo se k nim maximálně přiblížit. U referenčního vozu máme odzkoušenou skříň a tento týden jsme dokreslili návrhy dílů pro lept. Lept bude nachystán rovněž v říjnu.

Během následujících dvou let chceme připravit stavebnice nebo minimálně hotové polotovary pro postavení celého základního sortimentu vozů ČSD v meziválečném období. Tím nemyslím sortiment co do jednotlivých řad, ale jednotlivých typů. Pokud nenastanou mimořádné okolnosti, plánujeme nachystat vozy oplenové, plošinové, chladicí, nízkostěnné, další typy zavřených vozů, speciální zavřené, základní typ služebního vozu, alespoň dva poštovní vozy. Prostě od všeho několik základních typů, abychom si mohli společně za dva roky udělat provozní setkání vyloženě pro II.epochu. A na něm jezdit s vozy dle předloh ČSD případně kkStb či tehdejších lokálek a soukromých drah. To je cíl. Jestli náš projekt uhláků trval dva roky, tak další vozy již připravujeme komplexně. Tj. paralelně pracujeme na základních dílech – leptaných doplňcích, popisech. Tak aby stavebnice byly kompletní. Nesmí se stát, že ukážeme stavebnici nějakého vozu bez potisků, jejichž příprava nám potrvá další rok. Okruh spolupracovníků se nám stabilizoval a sami se učíme řadu věcí, abychom kolegy využívali jen k tomu nejnutnějšímu. Před pár měsíci jsme navázali spolupráci s kolegou, který si říká HOforTT a který nám významně pomáhá s návrhy složitějších leptů, protože pro konstruktéra je to mnohem snadnější činnost než pro ekonoma.

Pořád se nám nedaří dokončit výrobu prvních 400 kusů loukoťových dvojkolí. Snad se tak stane ještě před letošními Vánocemi. Příčiny jsou ryze technického rázu. Přece jen nejde o modelařinu ale o výrobu, což je trochu jiná výzva. Naše uhláky po nich již delší dobu volají.

Obruče a osičky dvojkolí jsou již hotové, zbývá vylisovat plastové středy a vše slisovat do úhledného nešmajdavého dvojkolí. Rozměry dvojkolí jsou voleny tak, aby se hodily k poměrně jemným konstrukcím vozů druhé epochy a nepůsobily na nich mohutným dojmem. Styčná plocha kola s kolejí je svojí šířkou na spodní hranici normy a taktéž výška okolků je na spodní hranici normy, takže dvojkolí je dosti blízké dvojkolím typu RP 25.
Paralelně s tím řešíme problém čtyř a dvoupatkových nárazníků v kvalitě, která může být oprávněně požadována, když jsme již ve třetím tisíciletí. Jsou potřeba, ale za přijatelnou cenu a v dostatečné kvalitě, řekněme si to narovinu, nejsou. Uvažováno je množství několika tisíc kusů, takže s tím by již mělo být možné pohnout kupředu.

A nakonec náš poslední hit – hák a šroubovka. Co se týče tohoto projektu, tak se mu věnuji samostatně a prezentace probíhá průběžně. Byly zhotoveny již dvě ověřovací série, ve výrobě je třetí. Postupně laborujeme s tvarem šroubovky tak, aby mohla přenášet i sílu při sunutí vozu a nedocházelo k vykolejením spřažených vozů. Sám jsem zvědav na poslední verzi, kterou budeme zkoušet provozně na setkání v Rokytnici. Spřažení funguje při tažení soupravy, šroubovky se nerozpojují a nejsou příčinou vykolejení vozů. Pro ucelené soupravy jsou vhodné. Estetický dojem je neskutečný oproti spřáhlům TILLIG či jiným dostupným modelovým spřáhlům. Poslední úpravy by měly zamezit jejich zatuhnutím v krajních polohách. Tak uvidíme. Pro naše potřeby jsem již nechal navrhnout leptané čelníky vozů, které jsou zkonstruovány pro použití háku a šroubovky a budou součástí stavebnic, které připravujeme. Počítáme s tím, že naše vozy určené pro provoz v ucelených soupravách budu vybavovat výhradně hákem a šroubovkou. Spojování a rozpojování jsme si vyzkoušeli na nedávném testovacím víkendu. Není to nic strašného. Je k tomu vhodné zhotovit si z nepružného materiálu „udělátko“ spočívající v tenkém držátku, podobném třeba obyčejné tužce, mající na svém konci drát nebo špendlík ohnutý do tvaru V. Konec tvaru V se zasune mezi nárazníky pod vůz, do vidličky se uchopí šroubovka, nadzvedne se a spojovaný vůz se druhou rukou přistaví do potřebné vzdálenosti, aby oko šroubovky zapadlo do háku. Ukázalo se, že k tomu není vhodný magnet. Ten jednak nadzvedne šroubovky obou spojovaných vozů a jednak je zmagnetizuje stejným způsobem jako hák, takže při dalších pokusech o spřažení pak háky zmagnetizované šroubovky odpuzují.

Co tedy říci závěrem? Vzhledem k tomu, že náš projekt Hory sv. Šebestiána vyžaduje větší množství vozů, které na modelářském trhu nejsou, rozhodli jsme se jít cestou vývoje stavebnic. Ty usnadní stavbu většího množství modelů stejného typu vozu a rovněž umožní poskytnout výsledky našeho snažení ostatním modelářům, kteří chtějí také autenticky modelovat provoz II.epochy na tratích ČSD. Chválihodné je počínání firem TILLIG, HAEDL a SHIRMER, které se II. a III. epoše v posledních pár letech intenzivně věnují a uvedly na náš trh celou řadu modelů vozů, které na našich tratích v rámci ČSD jezdily. Ještě více vozů se na našich tratích vyskytovalo v soupravách tvořených i cizími vozy, neboť ve II.epoše jsme ještě byli v Evropě. Zcela autentické soupravy ČSD však z těchto modelů nesestavíme, a proto se snažíme již dva roky tento nedostatek odstranit. Před dvěma měsíci jsme přišli o možnost alespoň v malých množstvích naše stavebnice vypalovat, takže jsem již delší dobu nic neprezentoval. To by se mělo zásadně změnit koncem roku 2018, takže do té doby budeme intenzivně připravovat sortiment a dokončíme všechny rozdělané projekty. Cíl je jasný – modulové setkání v roce 2020 jen pro II.epochu!

Příspěvek byl publikován v rubrice FaTTva, novinky a jeho autorem je Fardy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář