S letitým vývojem imitace háku a šroubovky v TT jsme se dostali k řešení, které konečně spolehlivě funguje a jsou s ním již jen minimální nutné starosti. Popíšu zde všechna úskalí a slepé uličky, kterými jsme se vydali, než jsme dospěli ke zdárnému řešení.

stránka o hácích a šroubovkách - 
https://ustti.cz/clanky/usttecke-haky-a-sroubovky/

31.7.2018 - návrh na všeobecně použitelný model háku a šroubovky v TT
16.9.2018 - první testování háku a šroubovky a poznatky z něj

diskuzním fórum - http://diskuze.modely.biz/viewtopic.php?f=4&t=11503
fotogalerie - https://eu.zonerama.com/ustti/Album/4513185

S prvním pokusem zhotovit funkční imitaci háku a šroubovky v TT jsme začali před 10 lety. Obě části byly vyřezány laserem z ocelového plechu. Spřažení bylo koncipováno tak, aby umožnilo průjezd vozů obloukem dle normy Zababov a při sunutí se síla přenášela prostřednictvím šroubovky. Tomu byl uzpůsoben tvar háku, aby z něj šroubovka nevyskakovala ani při tažení a ani při sunutí. Problémy jsme měli nejprve s tím, jak upevnit šroubovku do vlastního háku. Ocel je pevná, takže první šroubovky byly v horní části na jedné straně přerušené, aby se touto mezerou dala provléct do háku, za který visela. Takto bylo vytvořeno několik dílčích variant. Ukázalo se, že největším negativem tohoto řešení byl vliv rázů při sunutí – tlačená souprava při větším rázu, způsobeném např při krátkém přerušení kontaktu kol lokomotivy s kolejí, „zpíďalkovala“, tedy několik vozů někde uprostřed vytvořilo pyramidu. Museli jsme najít takové řešení, kdy síla při sunutí nebude přenášena šroubovkou, ale kontaktem nárazníků sousedních vozů. Dalším negativem bylo, že původní šroubovka musela být delší, aby při průjezdu obloukem byla mezi nárazníky sousedních vozů dostatečná mezera na to, aby na vnitřní straně oblouku bylo dostatek prostoru pro přiblížení se nárazníků k sobě a tedy aby nedošlo k vykolejení sousedících vozidel. To ale způsobovalo další problém, a to, že se volně visící šroubovky občas, ale zase ne výjimečně, zasekly o zvýšená místa mezi kolejnicemi, např. na přejezdech nebo při jízdě přes výhybky, pokud nespřažená šroubovka neměla prostor dostatečně se naklonit pod čelo vozidla, tedy prakticky u všech lokomotiv. Stávající háky jsme tedy na vůz upevňovali tak, aby byly mírně vysouvací, šroubovku jsme zkrátili, aby byla minimálně jeden mm nad temenem kolejnice. Nové šroubovky jsme zkoušeli z mosazi i alpaky, ladili jsme délku a varianty uchycení. Mosaz není tak pevná jako ocel, a tak bylo nutné zkombinovat dva parametry: šroubovka musela být při zavěšování na hák otevřená, a po zavěšení ji bylo nutné uzavřít. Takové řešení jsme našli, ale pořád nebylo spolehlivě funkční. Spřahování vozidel často skončilo zaseknutím šroubovky ve svém háku (v háku, za který visela), což mnohdy vedlo k tomu, že bylo nutné vzít vůz do ruky a pinzetou šroubovku uvolnit. Někdy se ani to nedařilo a zaseknutou šroubovku bylo nutné dokonce od háku odstřihnout. Umíte si představit, jak negativně to ovlivnilo staniční posun. Příčinou zaseknutí bylo to, že otvor v háku musel být větší než průřez materiálu šroubovky. Tím pádem ale šroubovka měla tendenci vjet do háku bočními partiemi a došlo k záseku.

Bylo jasné, že šroubovka musí mít takové prvky, aby se její boční partie nemohly nasunout na hák. Z toho pak vyplynulo, že otvor pro její zavěšení ve vlastním háku musí být co nejmenší a šroubovka musí být uzavřená. Ale hák byl také uzavřený. Potřebovali bysme čtyřrozměrný prostor, aby šla uzavřená šroubovka nasunout na uzavřený hák. Ale i kdyby, tak by to zase stejně snadno vypadávalo. Takže bylo nutné otevřít hák. Zepředu to logicky nejde, seshora ani zezdola taky ne, takže jedině zezadu. Na fotografii č.1 je vidět rámeček s jednotlivými díly. Finální řešení se skládá z otevřeného háku, uzavřené šroubovky a zajišťovacího dílu. Šroubovka je poměrně úzká, z důvodu přiblížení se skutečnému vzhledu, na tom konci, který zapadá do háku připojovaného vozu, má tvar odpovídající skutečné šroubovce, a na konci, za který visí na „svém“ háku, je vidět něco, čemu říkáme „motýlek“. Ten zajišťuje, že se šroubovka nemůže pohybovat při volném visu do stran. Tím se ani nemůže dostat bočními partiemi do háku a zaseknout se. Otvor v háku, za který visí, je minimální potřebný k tomu, aby se v něm šroubovka volně pohybovala (mohla se kývat) nahoru a dolů. Motýlek je nastavený tak, aby byl pohyb do stran jen minimální, a to kvůli aspoň malé možnosti natočení se v oblouku. Hák je tedy otevřený zezadu. Při kompletaci háku a šroubovky se šroubovka na hák navleče přes jeho otevřený upevňovací trn zezadu a následně se otvor zaslepí zajišťovacím dílkem. Já ho lepím, ten, kdo bude mít hodně času, to může stabilizovat pájením. Já ten čas nemám, je třeba ospřáhlovat přes 200 vozů….

fotografie č. 1

otografie č.2 ukazuje zkompletovaný hák a šroubovku se zaslepeným otvorem a drážkou pro nasunutí šroubovky. Ten hák vypadá tak, jak vypadá, protože když už konstruujeme spojení hákem a šroubovkou, tak je třeba umožnit provoz nárazník na nárazník nebo provoz s minimální možnou mezerou mezi nárazníky při tažení soupravy. V prastarých modelářských knihách je vzoreček, jak takovou mezeru spočítat. Ono v těch prastarých modelářských knihách je spousta dalších zajímavých vzorečků, např. pro výpočet minimálního nutného posunu do stran střední nápravy třínápravových vozů v závislosti na poloměru oblouku a rozvoru vozu. Možnosti jsou v zásadě dvě: Buďto mám pevný hák a odpružené nárazníky, nebo mám pevné nárazníky a odpružený hák. V úsTTecké vagonce máme nárazníky řešené tak, že je možné mít je odpružené, ale to je nereálné, když si chcete postavit klubový vozový park čítající tak 300 vozů. Modelujeme druhou epochu, nádraží v té době byly plné vozů, takže je třeba mít dostatek modelů zařazených do souprav jezdících po layotu a taky dostatek stojících vozů na nádražích simulující nádražní druhoepochový ruch. Proto má trn háku na konci oválný otvor cca 1,5 mm dlouhý. Tento otvor může být použit pro uchycení za pružinku nebo může být hák neodpružený, zajištěný třeba ocelovým drátkem provlečeným tím otvorem. Toto řešení používáme my. Posun háku v před a vzad je nastaven umístěním ocelového drátku. U nejkratších vozů stačí, když má hák nastavený posun 0,5 mm. U delších vozů používám tak 1 mm, maximum je těch 1,5 mm. Je třeba vzít v úvahu i to, že vůle na pohyb v před a vzad je i v háku díky jeho tvaru. Hák je lehounce zasunovací, pokud byl předtím v tahu povytáhnut, takže se vozy při tlačení ocitnou v poloze nárazník na nárazník. Používáme nárazníky s 3D tištěnou resinovou dvou nebo čtyřpatkou a talíř s tyčí je soustružený z mosazi, takže v provozu nehrozí ulomení talíře od tenké (0,8 mm) tyče. Toto konstrukční řešení zcela eliminovalo všechny předchozí neduhy.

fotografie č. 2

Na toto řešení jsme přišli takřka přesně před rokem. Na našem prvním modelovém setkání POVRLY 2024 byly první vozy vybaveny takto koncipovanými háky a šroubovkami, nicméně problémy vyvolávaly vozy s původními háky a šroubovkami, ať již prvními ocelovými nebo dalšími dle výše popsaného vývoje. Poslední problém k dořešení bylo spřahování. Rok jsme vyvíjeli „spřahovátka“. Postupně jsme zkoušeli různé tvary a ohýbačky, vždy z mosazi, ale co si budeme nalhávat, no nebudeme, vše bylo naprd. Až před necelým týdnem, kdy už jsem byl prakticky rozhodnutý, že nakoupím 300 PEHO kinematik a modely ospřáhluji klasickým způsobem, tedy kinematikami a spřáhly TILLIG, jsem potřeboval svěsit dva vozy vybavené poslední verzí háku a šroubovky, a úplně náhodou díky předchozímu stěhování nějakých věcí v prostoru modelářského ateliéru jsem nejblíž poruce měl spřahovátko, které jsem si udělal před deseti lety pro potřebu spřažení ocelových šroubovek. Spřaženo bylo hned. Bez prodlení. Bez problémů. Pak mi došlo, že celý problém při spřahování nevyplýval ze spřahovátka, ale z toho, že se šroubovky zasekávaly. Po eliminaci zasekávání a pohybu visící šroubovky do stran už stačí šroubovku vhodným nástrojem nadzvednout a položit ji na protější hák. Fotografie č.3 ukazuje původní spřahovátko. Je na něm vidět takový malý protiohyb, jakýsi malý zobáček, který dobře slouží, ale vůbec není nutný. Úplně by stačil hranatý obyčejný háček. Ten protiohyb zlepšuje funkčnost spřahovátka tím, že když už je šroubovka ve vhodné poloze nad protějším hákem, tak někdy do něj sama nezapadne, neb je lehká a má proklatě ostré hrany po vyleptání, takže gravitační tíha občas nestačí a tím protiháčkem se do háku prostě zatlačí. Na druhé straně, hák má dost prostoru, aby tam šroubovka zapadla volně, takže po získání grifu, jak spřahovat, pak stačí opravdu jen obyčejný háček. Pokud se drátěná část spřahovátka ohne o 90 stupňů cca 1 cm nad hákem, tak se získá spřahovátko pro spřahování zboku. Původní řešení je určené pro spřahování seshora. Spřahování probíhá tak, že se spřahovátko zasune do prostoru mezi nárazníky, podebere se jedna nebo druhá šroubovka, zvedne se a položí na protější hák. Nacvičit se to dá za 5 minut. Získat potřebný grif je poměrně rychlé. Nejzáludnější část spřahování je tedy nakonec vytažení spřahovátka z prostoru mezi nárazníky po zavěšení šroubovky. Pokud o ni zavadíte, vozy rozpojíte, pokud zavadíte o nárazník nebo jinou část vozu, vůz tím pravděpodobně vykolejíte. V tomto smyslu je méně rizikové spřahovátko bez toho protizobáčku.

Od 24. do 28. 10. proběhne setkání POVRLY 2025 v tělocvičně ZŠ Povrly, kde bude jezdit manipulační vlak s vozy výhradně spřaženými popsanou poslední verzí háku a šroubovky a bude na příslušných nádražích i řádně manipulovat, tedy posunovat. Tam bude vše otestováno provozemí. Konstrukčně je vše navrženo pro průjezd traťových oblouků o minimálním poloměru 700 mm a na průjezd esíčkovitého zhlaví z výhybek Tillig EW2 s poloměrem oblouku do odbočné větve 631 mm. Na takto definované trati je možné udržet malou mezeru mezi nárazníky. Chvíli mě trvalo tuto mezeru správně nastavovat, mezi některými prvními takto ospřáhlovanými vozy ji mám větší.Větší povytažení háku dávám i na služební vozy, u kterých lze předpokládat spřažení s lokomotivou. Na lokomotivu mnohdy nejde osadit hák tak, aby bylo umožněno jeho vysunutí a proto musí být pevný, a potřebnou mezeru mezi nárazníky je tak nutné zajistit pouze na straně služebního vozu. Navíc lokomotivy mají mnohdy velký převis na d pevným rozvorem, což je druhý důvod pro to, aby služební vozy měly možnost většího povytažení háku. Pokud někde vozy vykolejí a trať bude mít správné parametry, pak bude chyba v aplikaci spřažení, nikoliv v jeho řešení. Chyba se opraví posunutím ocelového drátku, který drží hák, tak, aby se hák mohl vysunout o kousek více. Nejdelší vůz, který takto vybaven bude v provozu, je plošinový vůz Pd, ve skutečnosti s rozvorem 10 m a délkou ložné plochy 14,80 m. U něj bylo nutné nastavit vysunutí háku delší, tedy delší bude i mezera mezi spřaženými vozy při tažení. A má samozřejmě nárazníky s větším průměrem talíře (450 mm/120).

Co dál? My jsme schopni udělat ještě jeden krok, a to nakreslit věrný model šroubovky, zatím tedy bez možnosti ohnutí v kloubech, jak je tomu u skutečné šroubovky, a nechat ji vytisknout z kovu. Myslíme si, že poté bude optický dojem velmi dobrý. Pak už nezbude nic jiného, než řešení nabídnout k hromadné realizaci profesionálům, majícím možnost hromadnější výroby, pokud o toto řešení bude zájem. Spojení imitací háku a šroubovky zvláště u velmi krátkých vozů původem z první nebo rané druhé epochy vypadá mnohem modelověji než spojení mohutnými běžnými spřáhly. Což bude na našem setkání vidět, protože po celé setkání bude provoz výhradně ve druhé epoše, tedy hlavně taky s parními lokomotivami a samozřejmě dobovými vozy.

K tomu, aby byl možný provoz takto ospřáhlovaných vozů s vozy továrními vybavenými klasickými spřáhly, stačí, aby tovární vozy měly vhodně tvarovaný hák, tj. šroubovka nesmí z háku vypadávat ani při sunutí, ani při tažení. Viděl jsem háky, myslím u vozů od Schirmera, které vyhovují a jsou i dostatečně pevné pro provoz, i když jsou plastové. Dlouhý staniční posun jsme realizovali i s lokomotivou 555.1 od Tilliga přes přední plastový hák. Pokud bysme tedy chtěli setkání vybudovat na obou typech spojení, stačí vyměnit háky na továrních modelech, což není časově náročné a ani přitom nehrozí poškození modelu. Hák může být uchycen napevno. Stačí, když se vysouvá hák jednoho vozu. Tovární vozy mají někdy delší nárazníky, tak je potřeba hák připevnit k vozu tak, aby jeho konec byl cca uprostřed délky nárazníku.

Za pár týdnů mi bude 60, jsem amatérský modelář a už si chci spíše modelařením hrát. A nechci si nechat získané poznatky pro sebe. Proto jsem zde popsal všechny slepé uličky, do kterých jsme se vydali a všechny komplikace, se kterými jsme se setkali, než jsme dospěli k provozně spolehlivému a funkčnímu řešení. A budu rád, kdyby tyto poznatky pomohly profesionálům v pokračování a dotažení řešení do hromadnější výroby bez toho, aniž by museli znova řešit vše, čím jsme si prošli my za deset let vývoje. Velmi rád tomu budu nápomocen.

Fardy 3.10.2025